Sestava: Luboš Kasl, Míra Žižka
9.10.2006
Naším dalším cílem byly dvě alpské hory. Nejprve jsme jeli na druhou nejvyšší rakouskou horu Wildspitze (3774 mnm), nacházející se v Őtztalských alpách, JZ od Innsbrucku. Výchozím místem pro výstup na Wildspitze je vesnička Vent v krásném a klidném údolí. Ihned po příjezdu do této vesničky se připravujeme na cestu. Z Ventu vycházíme po 16hod. Po cestě se nám nabízejí výhledy na okolní kopce ve světle zapadajícího slunce. Toho večera docházíme do chaty Bresslau ve výšce 2840m. V chatě, kde jsou spolu s námi 3 holandští a dva něměčtí horolezci, trávíme velice příjemný a odpočinkový večer.
10.10.2006
Druhý den vstáváme v 5hod. Po posledních přípravách vyrážíme za svitu čelových svítilen vstříc vrcholu. Holanďané zůstávají v chatě a němci vyrážejí na vrchol jinou cestou. Cesta je zpočátku dosti nepřehledná, jdeme cca 1,5hod zcela po tmě, takže se orientujeme hlavně pomocí GPS. Po rozednění jsme již na ledovci Mitterkar pokrytém kamením a sutí, samotný ledovec je vidět až pod ledovcovým žlabem zvaným Mitterkar-Joch. Zde se vyhýbáme velice zrádným a hlubokým puklinám, nazouváme mačky a připravujeme cepíny pro výstup ledovcovým žlabem. Jelikož je stále chladno, je sníh a led zmrzlý, stoupání jde dobře a poměrně rychle. V závěru žlabu je cca 20 metrů vysoký skalní výšvih, tvořící „bránu“ k ledovci Taschach vedoucího až k vrcholu Wildspitze. Krátce před 12hod dosahujeme výšky 3774m, tedy vrcholu Wildspitze. Je jasno, takže se nemůžeme na okolí vynadívat. Zde se potkáváme s našimi spolubydlícími z chaty, kteří dorazili chvilku před námi. Zdržujeme se zde necelou hodinu a poté pomalu sestupujeme až k chatě Bresslau. Ledový žlab Mitterkar-Joch se v silném slunci změnil v potok, po kterém se každou chvílí valí dosti velikou rychlostí kameny. Pro jistotu se zde vzájemně jistíme přes ledovcové šrouby. Vždy jeden sestupoval a druhý jistil a zároveň varoval před padajícím kamením. Situace zde nebyla příliš příjemná, takže jsme se zde snažili zdržovat co nejkratší dobu. Před 18hod dorážíme do chaty a zaslouženě odpočíváme a dělíme se o zážitky s našimi kolegy.
11.10.2006
Další den sestupujeme do Ventu a přesunujeme se autem na italskou stranu do vesničky Sulden, odkud chceme zdolat horu Ortler – 3904m. V 15hod vycházíme z parkoviště. Cesta zpočátku vede lesem, ale zhruba po hodině stromy ustupují a my traverzujeme přes kamennou morénu pod chatou Tabarete. Na větších kamenech jsou náhrobní desky se jmény horolezců, kteří se stali obětmi hory. Naše cesta vedla po klasické cestě přes chatu Tabarete (2556m) a Payer Hütte (cca 3000m). Týž večer jsme došli až k chatě Payer, která byla již zavřená. Byl zde ale otevřený tzv. Wintterraum, což je v tomto případě malý zděný domek určený pro nouzové přenocování. Večeříme a jdeme hned spát.
12.10.2006
Ráno čekáme až se rozední. Kolem 7hod vycházíme. Zpočátku šlo vše vcelku dobře. Poté jsme lezli přes několik skalních věží, kde už byla dosti velká vrstva sněhu, který na skalách tvořil ledový povlak, což cestu dosti znepřijemňovovalo. Zhruba ve výšce 3200m jsme to raději otočili, protože to pro nás přestala být zábava a šlo o „kejhák“. V 11hod jsme došli zpět k Payer Hütte a chvilku zde odpočívali. Najednou se ozvalo ohromné dunění, citili jsme jak se pod námi zachvěla zem. Shodli jsme se, že se z ledovce „tekoucího“ z Ortleru musel odtrhnout obrovský sérak. Nevěděli jsme přesně odkud spadl, ale byli jsme rádi, že jsme to otočili. Najedli jsme se na skalním převisu nad údolím a poté začali sestupovat až k autu. Ten večer jsme se ve večerních hodinách vrátili domů.
(dz)
