Horolezectví

Výstup na Paradiso, Bishorn a Breithorn

Gran Paradiso (4061m), Bishorn (4061m), Breithorn (4160m)

25.9.-2.10.2007

Sestava: Luboš Kasl, Martin Filip, Míra Žižka

     Tentokrát odjíždíme v tříčlenné výpravě. Miloš z časových důvodů akci odvolává. V plánu máme „dámské“ čtyřtisícovky. Všude se doposud dočítáme o jednoduchosti výstupu na tyto dvě hory, proto nevěnujeme přípravě k výstupu tolik času jako obvykle.

Gran Paradiso 4061m

25.9.2007

     Tradičně odjíždíme rovnou z práce. Po 12-ti hodinové cestě autem dorážíme do Národního parku Gran Paradiso jižně od italského města Aosta. Výchozím místem pro výstup na vrchol je osada Pont v údolí Seiva (1960m). Chvíli zde přemýšlíme co v ten večer ještě budeme dělat, ale netrvá to dlouho a za chvíli máme  na zádech batohy. Cílem večera je chata Vittorio Emanuele ve výšce 2732m. Brzy se setmělo, což nám až tolik nevadilo, jako spíše fakt, že oblohu prosvítala nedaleká bouřka. Nechtěli jsme znovu zažít to, co před dvěma roky na Watzmannu, takže jsme se snažili na skále moc nezdržovat. Krátce před 23hod jsme dorazili do chaty. Byla již zazimovaná, ale sousední winterraum poskytoval solidní pohodlí. Vlezli jsme si do prázdného pokoje a hned se pustili do večeře a příprav na další den.

26.9.2007

      Ráno vstáváme v 6hod, krátce před 7hod opouštíme chatu. Cestou vzhůru jdeme mezi bočními morénami ledovce Gran Paradiso až k jeho čelu, kde nazouváme mačky a navazujeme se. Máme krásné počasí, jen ale do chvíle, kdy nás zahalí oblaka a viditelnost klesla tak na 20m. Orientujeme se pouze podle stop před námi, což není zrovna ideální, ale co naděláme. Ve výšce 3500m se napojujeme na cestu mezi ledovcem Gran Paradiso a Laveciau. Chvílemi se nad námi z mraků odhalí vrcholové partie, ale po chvíli opět mizí. Ve 14:45 jsme již nahoře. Nevidíme ale vůbec nic, takže pořizujeme jen pár snímků se soškou Madonny a poté sestupujeme zpět. Prudce se ochladilo a zvýšil se vítr. V 17hodin je již oblačnost nad námi a my v dojmu, že si cestu zkrátíme, volíme jinou trasu. Scházíme z klasické výstupové trasy a jdeme přímo. Jelikož do winterraumu docházíme až po 19hod značně promrzlý a zničený, usuzujeme že slovo „zkratka“ bylo v tomto případě až moc nadnesené. Večer u večeře hodnotíme prožitý den a připravujeme další plán.

Bishorn 4153m

27.9.2007

     Další ráno jsme si trochu přispali. Až před 8hod vylézáme ze spacáků. K našemu překvapení přes noc napadlo téměř 10cm sněhu. Byli jsme docela rádi, že nám to takhle vyšlo, protože s touto sněhovou pokrývkou bychom v mracích pod vrcholem Gran Paradisa nejspíš neuspěli. V 9hod opouštíme winterraum, jdeme odpočinkovým tempem. Před 12hod přicházíme k autu a v kempu si dáváme sprchu (2€/os.) Poté odjíždíme do Aosty a v místní i-net kavárně zjišťujeme aktuální počasí nad Alpami. V úvahu je francouzské pohoří Ecrins nebo Wallis ve Švýcarsku. Pevně si stojím za návštěvou Ecrins-u, ale jsem v autě tvrdě kamenován a suveréně přehlasován pro Wallis. Jedeme tedy do vesničky Zinal. Jelikož je již po letní sezoně, je celé toto malebné údolí včetně Zinal-u klidné. Celému údolí vévodí majestátní Zinalrothorn. My ale měli spadeno na jinou čtyřitisícovku a to Bishorn, ležící východním směrem od vesničky Zinal. Další z tzv. „dámských“ čtyřek. Sami jsme se ale mohli přesvědčit, že toto pojmenování si hora nese pouze za optimálních letních podmínek. Ani jedna z dam, které šli na vrchol ve stejný den jako my, Bishornu nedosáhla. Do Zinalu přijíždíme navečer. Nacházíme zde kemp, který tvoří několik kaskádovitých teras. Téměř celou noc nasloucháme zvukům nedalekého stáda skotu. Připadáme si jako v Jurském parku a jen doufáme, aby si cestu nezkracovali přes kemp.

28.9.2007

     V 9hod odjíždíme z kempu, auto parkujeme u hlavní silnice v Zinalu. Krátce po 10hod opouštíme vesničku a míříme k chatě Cabane de Tracuit, která leží ve výšce 3256m. Zhruba po 2hod chůze míjíme skupinku 5-ti čechů. S přibývající výškou přibývá sníh. Chvílemi zastavujeme a pozorujeme onu skupinku, po chvíli je na nich vidět, že toho mají „plné kecky“ (hlavně ženská část), snaží se držet v našich stopách, aby ušetřily síly. Když je sníh skoro po kolena a pohltí nás oblačnost, začínáme mít problémy i my, hlavně s orientací. Úzkým skalním výšvihem (Col de Tracuit 3250m) jsme se zdárně dostali k chatě. Zatopili, uvařili si na kamnech a relaxovali.

29.9.2007

     Ráno vstáváme v 6hod. Když po 7hod odcházíme, většina z druhé skupiny ještě spí. Kousek za chatou nastupujeme na zrádný Turtmannův ledovec. Jelikož napadl nový sníh, jsou všechny trhliny zaváté. Souvislá, nenarušená vrstva ledovce vypadá hrůzostrašně krásně. S obavami, ale bez problémů procházíme nejkrytyčtější úseky. Oddychli jsme si až u skalního prahu, který rozděluje vrcholové partie Turtmannova ledovce. V těchto místech se do nás začal opírat silný vítr (který je zřejmý z fotografií). Když jsme byli ve výšce cca 3800m zahlédli jsme pod námi skupinku našich spolubydlících z chaty. Po dalším ohlédnutí se nám již vzdalovali, otočili zpět k chatě. Ve 14:15 dosahujeme vrcholu, jsme ale nuceni zde pobýt pouze zlomek času kvůli vichru, který byl k nevydržení. Sestoupili jsme tedy na protější vrchol 4135m, kde bylo o trochu přijatelněji. Fascinoval nás odtud blízký soused Bishornu, Weisshorn, právem považovaný po Matterhornu za nejkrásnější  horu Alp. Výstup na něj je ale považován za mnohem těžší než na Matterhorn. Sestupujeme stejnou cestou. Když jsme obcházeli zmiňovaný skalní práh, najednou Martin vykřiknul a zmizel po lokty v ledovcové puklině. Naštěstí jsme byli navázaní a puklina nebyla hluboká, následoval výbuch smíchu a Martinovo sebevyproštění. Když jsme klesli pod úroveň sousedního vrcholu Tete de Milon 3699m a dostali se do závětří, opadl sice vichr, ale opřelo se do nás prudce slunce. Bylo to pravdu žhavé odpoledne, pravý opak toho, co bylo ještě před okamžikem. Krátce po 18hod jsme došli k chatě. Večer byl zaslouženě odpočinkový. Povídali jsme si s ostatními, jedli a hráli karty. 

Breithorn 4160m

30.9.2007

Následující den jsme sestoupili k autu, dali si koupel v ledovcovém potoce a odjeli do vedlejšího údolí Mattertall. Ubytovali jsme se v kempu v osadě Randa. Dalším cílem je Breithorn. Tento vrchol jsme pojali tak trochu dovolenkově, než sportovně. V rámci úspory času a energie jsme pro výstup volili lanovku z Zermattu na Klein Matterhorn 3884m (50€/os.) Zermatt je úžasné horské městečko, které nemá v Evropě obdoby, nejen že leží u nejvyššího horského masivu Monte Rosa, vedou z něj výstupové trasy na Matterhorn, Weisshorn, Breithorn, Dufourspitze (Monte Rosa), Lyskamm a další obry, ale také proto, že je sem zákaz vjezdu pro všechna vozidla. Jezdí sem pouze vlak a taxíky. Provoz po Zermatuu je zabezpečován pouze malými elektromobily.  Výstupová cesta z Kl. Matterhornu na Breithorn vede po ledovci di Verra, jedná se o vcelku bezpečný ledovec, jeho na první pohled bezpečný povrch není dobré podceňovat. V dobu, kdy nastupujeme na ledovec je před námi několik menších skupinek a jedna větší. Opravdu nikam nespěcháme, ale i přesto všechny tyto výpravičky dříve či později předháníme. Opět se nestačíme divit, co zde horští vůdci „předvádějí“. Jeden nás odmítnul pustit na výstupové cestě k vrcholu před sebe, jelikož šel se svým svěřencem (klientem) až příliš pomalu. Po menší slovní potyčce se nám ho nakonec podařilo v jednom místě předběhnout. Další horský vůdce si na sebe navázal malý autobus postarších turistů. Z dálky vypadali jako malé stádo. Šli navázaní na laně asi 2m za sebou a my si tak říkali, co by se asi stalo, kdyby „potkali“ trhlinu. Nejspíše by se nestačili divit, jak by tam zmizeli všichni i se svým vůdcem. Na vrcholu jsme byli cca 15min zcela sami, než začali docházet ostatní. vychutnávali jsme si výhledy na to famózní okolí. Na J-Z to byl Mt.Blanc, na Z:Matterhorn, S-Z:Obergabelhorn, Weisshorn, Bishorn, S:údolí Mattertall, Zermatt, SV: Dom, Täschhorn, Alphübel, Allalinhorn, Strahlhorn, V: traverz Breithorn-Pollux-Castor-Lyskamm-Dufourspitze-Nordend. Když dorazil „autobus“ turistů, začali jsme sestupovat až ke Klein Matterhornu. Poté usedli jako největší zelenáči do lanovky a nechali se transportovat opět do Zermattu. Zde jsme navštívili horolezecký hřbitov, vzdali úctu všem, kteří tam nahoře štěstí neměli. Po návratu do kempu v Randě, jsme se dali do kupy, navečeřeli se a chvíli přemýšleli, co dále. Nechtělo se nám platit za další noc v kempu, tak jsme se sbalili a přes noc jeli domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *